Zjistila jsem, že poslední dobou málo fotím a že mám málo fotek sem na blog, třeba jenom jako ilustrační k textu. Tedy myslím tím, že málo fotím na klasický foťák. Co mám nový telefon se dvěma objektivy, který fotí (aspoň podle mě) skoro líp než můj zánovní Nikon, tak vlastně fotím jenom s ním. Fotky si z něj stahovat do PC ovšem nemůžu, protože můj stařičký notebook (osm let je už prý pro notebook nějakej ten pátek) se s ním nějak nekamarádí. Takže v telefonu mám fotek hodně a občas je můžete vidět aspoň na instagramu.

Ale abych vás neunavovala svými technickými problémy. Už víc jak před týdnem jsme se vrátili z prodlouženého víkendu v jižních Čechách, který byl super a vůbec se mi nechtělo zpátky domů. Kromě pár dnů u kamarádů na chalupě v Novohradských horách jsme další dny strávili na nově objeveném zámku Dobrohoř. Těšila jsem se na něj hodně a byla jsem zvědavá, zda to tam bude aspoň trochu takové, jak jsem si představovala. A bylo. Byl to úžasný a nezapomenutelný zážitek. Ale protože ještě nemám zpracované fotky, které jsem si z Nikona stáhla teprve dnes ráno, tak o zámku bude delší řeč až v příštím příspěvku. Chtěla bych ho napsat hezky, protože jsem to slíbila přímo zámeckému pánu a to je závazek veliký :)

Takže dnes pouze pár fotek. První budou z vesničky skoro na konci světa na hranicích s Rakouskem, jménem Maříž. Kdo zná Mařížskou keramiku, tak mu nebude neznámá. Je to vesnička opravdu maličká, znovuobjevená v devadesátých letech akademickým malířem a sklářem Kryštofem Trubáčkem, který se do ní tak zamiloval, že tu odkoupil velké stavení, které přebudoval na keramické dílny a založil tak novou keramickou značku - Maříž. Mařížská keramika je pestrá, hravá a každý kousek je stylově odlišný a originální. U Mařížské dílny je také pěkná restaurace pro hladové a žíznivé výletníky, kterých tu opravdu nebylo málo. Moc dobře jsme se tam najedli, i když jsme si na místo museli chvíli počkat. Ale stálo to zato.